Behaviorismus sociální jako metodolgický přístup

Behaviorismus sociální jako metodolgický přístup, sociologický směr kladoucí důraz na studium vnějšího, přímo pozorovatelného chování lidí a distancující se od zkoumání vnitřních psychických stavů a individuálních prožitků jedinců (to je pro ně nenahlédnutelná černá skříňka). Výlučným cílem b. je studium a popis chování. Termín poprvé použil G. H. Mead, aby odlišil své pojetí osobnosti a interakce od psychologického pojetí J. B. Watsona a E. L. Thorndika.
Petrusek: Podle tzv. „behavioristického manifestu“ musí být lidé zkoumáni stejnými metodami jako nižší živočichové na základě pozorovatelných a měřitelných údajů (zajímá jej jen to, co je objektivně pozorovatelné). Vše, co je v lidské psychice závažné, lze zjistit rozborem chování pokusných zvířat. Hlavním zdrojem poznatků je experiment, příznačná je zpočátku induktivní metoda, neobehavioristy později nahrzena hypoteticko-deduktivními postupy. Behaviorismus naprosto opomíjí či ignoruje ekonomické, politické a kulturní determinanty lidského chování. Ve výchovné či jiné praxi směřoval behaviorismus k plánované změně chování většího počtu osob a k manipulaci (vědci se domnívali, že je možné neomezeně ovlivňovat chování a měnit osobnost), avšak vzhledem k tomu, že v reálném prostředí působí na lidskou psychiku další vlivy, byly tyto pokusy mimo uzavřené laboratorní prostředí neúspěšné.

Experimentální východiska –
J. B. Watsona inspirovaly Pavlovovy pokusy se psy a jeho poznatky aplikoval na pokusy s dětmi. Byl přesvědčen, že jen velmi malé množství reflexů je vrozených a drtivou většinu se lidé učí (klasika: dejte mi 10 dětí a já z nich vychovám 10 právníků, lékařů či zločinců…). Neexistuje pro něj dědičnost. Za relevantní považoval jen to zaznamenatelné tj. vstup a výstup, to co je mezi tím nemá podle něj smysl analyzovat, protože je nám to stejně nepřístupné. Metodou je experiment, který se drží oblíbeného ranně-behaviorálního schémátka
STIMUL = REAKCE.