Dedukce

dedukce
a) odvození tvrzení (důsledku) z jednoho nebo několika jiných tvrzení (premis) pomocí odvozovacích pravidel. Toto odvození je u dedukce jisté, nikoli jen pravděpodobné; důsledek je implicitně obsažen v premisách, explicitně se získá aplikací metod logické analýzy. (Dedukce je zpravidla přechodem od obecného ke zvláštnímu, důsledek však může být stejně obecný jako výchozí tvrzení.) Opak indukce;
b) deduktivní metoda; způsob výstavby vědecké teorie založený pouze na dedukci. Používá se v těch případech, kdy je shromážděn a teoreticky vyložen empirický materiál a na základě indukce vyslovena jistá obecná tvrzení. Z nich se prostřednictvím dedukce odvozují všechny důsledky, které tvoří příslušnou teorii. Tento postup obvykle vede k formulaci systému axiomatického.

indukce usuzování od jednotlivého k obecnému; myšlenkový postup umožňující z pozorování jednotlivých faktů vyvodit existenci obecných zákonitostí. Př.slunce vyšlo dnes i včera, vyjde tedy i zítra. Závěr vyvozený indukcí nemá jednoznačnou HODNOTU PRAVDIVOSTNÍ, platí pouze s určitou pravděpodobností, která závisí především na rozsahu pozorování. Zvláštním případem je úplná indukce, pracující s konečným souborem objektů; závěr vyvozený úplnou indukcí (výčtem všech prvků souboru) pak má jednoznačnou pravdivostní hodnotu. Jedna ze základních metod empirických věd; do filozofie zavedena zejm. F. Baconem.

Poznání zjištění nebo nahlédnutí pravého stavu věcí. Akt, jímž si vědomí osvojuje nějakou skutečnost. Antická filozofie stavěla proti sobě poznání a pouhé mínění (DOXA), které neobstojí před kritikou. Středověká filozofie se snažila sladit poznání rozumové (přirozené) a zjevení boží. Novověká filozofie rozlišuje poznání zkušenostní či smyslové a poznání rozumové, jehož zdrojem není smyslová zkušenost, přičemž samostatnost rozumového poznání EMPIRISMUS popírá, zatímco RACIONALISMUS zdůrazňuje.