Držení vysokého statusu ve stáří

Držení vysokého statusu ve stáří je ovšem často spojeno spíše s akumulací zdrojů a zkušeností v průběhu předchozího života konkrétních jedinců než se stářím jako soc. kategorií.
Na druhé straně bezmocnost starých osob a pokles jejich příjmů po ochodu z trhu práce tyto nerovnosti prohlubuje. Stáří vede k řadě změn v životě jedince a k řadě psychických (snížení schopnost orientace ve světě), ekonomických (pokles příjmů) a sociálních (sociální izolace) problémů, kterým musí stáří lidé čelit. Doprovodným znakem stáří je pak zejména chudoba. Společnost totiž odměňuje aktuální, ne minulou práci. Centrem této dimenze je trh práce.
Druhá dimenze souvisí s ochranou starých lidí před chudobou a dalšími handicapy. Zde je starší vymezeno poměrem k soc. státu jako sociálně politická oprávnění (entitlements). Jednotlivé věkové skupiny vznášejí své nároky vůči sociálnímu státu bez ohledu na třídní pozice svých členů. Politika se tak stala polem, kde různé statusové skupiny soutěží o co nelepší postavení ve vztahu k daňové politice a v redistribuci daní prostřednictvím soc. státu.
Jádrem politické aktivity v tom smyslu je soutěžení o zdroje soc. státu- o rozsah přístup k nim a o legitimitu toho přístupu. Zvyšující se podíl Starých osob vytváří tlak jejich nároků na výdaje soc. státu
Tuner konstatuje ,že v západních společnostech fixní věk pro odchod do penze znamená, že 14% národních důchodu je čerpáno na vyplácení starobních důchodů. Napětí ovšem vzniká i na straně tvorby zdrojů pro tuto redistribuci. Růst podílu starých osob dnes vytváří růstem nároků na výdaje soc. státu nejen tlak na rozsah distribuovaných práv a povinností ale i růst napětí v soutěžení seniorů o zdroje soc. státu s ostatními skupinami jeho klientů ( rodinami s více dětmi , nezaměstnanými, osamělými matkami)
Soupeření mezi statusovými skupinami je jednou z příčin , proč může být status seniorů ve společnosti vymezován i formou diskriminace nebo předsudků vůči nim (aging). Ta je , obecně jako i jiné formy diskriminace, založena na negativních stereotypech těch, jichž se týká.
Staří lidé jsou neproduktivní, jsou dětinění, senilní, podivínští, představují pro společnosti zátěž a náklady, nutné ohledy na ně brzdí vývoj, jsou konzervativní. Diskriminace stáří může být i nepřímá, jak je tomu v případě masmediální reklamy založené na propagaci kultu mladého těla. Projevy této nepřímé diskriminace jsou všudypřítomné ve společnostech, kde byl, v duch narcismu, kult stáří charakteristický pro tradiční společnosti zaměněn kultem mladí, vitality a aktivity.