Weberův ideální typ a jeho využití

Weberův ideální typ a jeho využití
v metodologii společenských věd

Max Weber se v jednom ze svých spisů („Objektivita sociálněvědeckého poznání“), obšírně zabývá účelovým konstruktem, který označuje „ideální typ“. Jak sám uvádí, ve svých úvahách vychází z takzvané „ideje“ historických jevů, které již v jeho době byly užívány v hospodářské vědě coby ideální znázornění procesů v hospodářství. Tyto „ideje“ neboli „modely“ jsou již od počátků působení ekonomie konstruovány (a dodnes hojně využívány) na základě znalostí určitých zákonitostí a souvislostí. V případě hospodářského prostředí šlo konkrétně o zákonitosti směny, konkurence a racionálního jednání. Takováto „ideje“ (současný ekonom by spíše řekl „model“) se pomocí stupňování vlastností sledovaného jevu a zachycení jeho nejdůležitějších aspektů snaží vyobrazit jeho ideální podobu.
Myšlenka „ideálního typu“ je však využitelná i v ostatních sociálněvědních disciplínách. Již v úvodu je však nutné se vyhnout zavádějícím úvahám: Předně – „ideální typ“ představuje pouhý ideový konstrukt, utopii – tedy entitu, která se ve skutečném světě nikdy nevyskytne. Dá se říci, že reálný typ k ideálnímu vždy jen konverguje bez šance se s ním zcela ztotožnit. S jeho pomocí můžeme sice vyjádřit podstatné podstatné prvky sociální skutečnosti, ale on sám nikdy neaspiruje na to, aby byl jejím dokonalým zobrazením.
V již zmíněné ekonomii je „ideálním typem“ trhu prostředí, v němž se nachází větší množství podobně silných podniků, mezi nimiž funguje dokonalá konkurence, a kterým je dostupné maximum informací. Zrovna tak „ideálním typem“ poslance je nezištně jednající inteligentní osoba, které jde výhradně o blaho společnosti. Když se však podíváme na skutečně fungující trhy vidíme, že málokdy je konkurence dokonalá a ani informace nejsou všem stejně přístupné. A v řadách poslanců je mnoho těch, jejichž schopnosti jsou nedostačující, a jimž jde jen o vlastní prospěch. Tímto se ale objevuje první výhoda Weberova myšlenkového konstruktu – díky „ideálnímu typu“ můžeme v tomto případě odhadnout kvalitu sledovaného. Čím blíže jsou vlastnosti reálného subjektu charakteristikám „ideálního typu“, tím je výkonnější, lepší, ryzejší.