Charakteristika koncepcí měření

Charakteristika koncepcí měření /conception in measurment/
Klasické koncepce měření – myšlenky, představitelé, kritici
Ve většině přehledových studiích i monografických prací o měření jsou počátky teorie měření spojovány se jménem H. v Helmholze. Jeho studie „Čítání a měření z hlediska teorie poznání“ z roku 1887 položila základy pro celou řadu prací, které dnes můžeme označit jako klasické koncepce měření.
Základní dva přístupy jsou některými autory označovány jako
 „deskriptivní“
 „konstruktivní“
Podstatné rozdíly těchto dvou větví reprezentační koncepce je možno odvodit z definic měření B. Russela a N.R. Campbella.
Podle Russela – „…měření veličiny je v nejobecnějším slova smyslu jakákoli metoda, jejímž prostřednictvím je vytvářen jednoznačný vzájemný vztah mezi všemi nebo některými veličinami a všemi nebo některými čísly“. Tento jednoznačný vztah umožňuje popsat měřenou veličinu pomocí veličiny přijaté za jednotku, umožňuje vyjádřit její kvantitativní stránku číselným výrazem.
Campbellova definice charakterizuje měření jako: „..připisování čísel vlastnostem podle zákonů vědy.“ Podstata tohoto přístupu je spojena s představou, že teprve v procesu měření vznikají, jsou konstruovány číselné vlastnosti. (tato větev nejvíce pokračovatelů)
Rozvoj koncepcí je spjat s jménem S.S.Stevense, který podstatně rozšířil koncept měření, zahrnul pod ně také analýzu pořadí a klasifikací objektů bez nároku na jednorozměrné uspořádání. Stevensova koncepce předpokládá „isomorfismus mezi vlastnostmi číselných řad a empirickými operacemi, které můžeme provádět s objekty…“ a jejím nejvýznamnějším přínosem byla typologie úrovní měření a s nimi spjatých typů škál. Stevens rozlišoval nominální, ordinální, intervalové a poměrové stupnice.