Fenomenologická sociologie
Fenomenologická sociologie akcentuje každodennost, prohlašuje, že realita má hranice všednosti. Vychází z předpokladu, že žijeme ve světě, který považujeme za reálně existující, a že v něm žijeme se svými současníky, s nimiž můžeme smysluplnně komunikovat na bázispolečných významů, které přikládáme objektům, sítuacím a činnostem. Fenomenologie se navrací zpět ke zdravému rozumu jako k relevantnímu zdroji poznání, avšak zároveň zdůrazňuje kritičnost vědeckého poznání, v němž by měla dominovat interpretace a porozumění. Podle fenomenologie neexistuje žádná obecná zkušenost, je jen zkušenost jedinců.
Podle Husserla i Schutze je svět arénou sociálního jednání, je to místo, v němž dochází k interakcím. Nutným předpokladem jeho funkčnosti je konsenzus, dohoda. Jedinec si právě v interakci uvědomuje svoji jedinečnost. Pro pohyb ve světě individuí a pro dorozumění se je však nezbytný tzv. „příruční balík vědění“, který nám byl předán předchůdci a v průběhu našeho života roste. V tomto balíku jsou kromě předpisů a návodů, jak se chovat v konkrétních situacích také kategorie a pojmy, díky nimž si rozumíme s ostatními (víme co je „vagabund“). Interakce je tedy řetězec typizačních procedur (typizujeme osoby i situace), s jejichž pomocí si tvoříme rámec pro porozumění světu, pro jeho interpretaci. A světu rozumíme právě proto, že jej umíme interpretovat a svět touto interpretací nabývá smyslu.
Přirozený postoj – vychází z intepretace každodennosti, nejsou v něm zopchybněny věci, s kterými máme letitou skušenost
Teoretický postoj – závorkující
Laické poznávání – common sense na základě každodenní zkušenosti, interpretace
Vědecké poznávání – common sense + něco navrch: vědec musí zaujmout poznávací postoj, který bývá nazýván fenomenologickou redukcí. Vědec „uzávorkuje“ každodenní svět a může si v takto vytvořeném vakuu klást neobvyklé otázky. Výsledkem fenomenologické redukce jsou tzv. konstrukty II. řádu (interpretace již interpretovaného)
