Geertzovo pojetí

Geertzovo pojetí.
Všechny moderní sociologické směry, píše Geertz, ať už vznikly pod vlivém jakého-koli intelektuálního hnutí, se snáží vybudovat vědu nezávislé na „symbolickém jednání“, zatímco věda o „symbolickém jednání“ neexistuje. „Není proto překvapením, že se provlémem konstruování významů ideologických tvrzení nezabyvají proto, že jej jako problem nechapou.“ [Geertz 2000: s.236]. Ideologie, jak je známo, aby byla učinná musí svůj předmět zjednodušit a musí tvrdit něco, co není tak jisté. Právě takové zploštěné ideologií vnimání mentality jiných lidí „…ponechává sociologovi pouze dvě možnosti interpretace účinnosti či působivosti daného symbolu, z nichž ani jedna není adekvatní: buď klame lidi neinformované (podle teorie zájmů), nebo dráždí lidi neuvážené. Tyto sociologické teorie nechápou symbolickou stránku ideologického vyjádřování: nápříklad, „Zákon o dělnickém otroctví“ není pojmenování, ale je to nepřímé obrazné pojmenování, tropus.
Metafora tvoří vědcům a filosofům největší potíže a to tím, že „je chybná“. Navíc, čím chybnější je, tím je i efektivnější. „Síla metafory pramení právě ze souhry odporujících si významů…“ [Geertz 2000: s.234]. Sociologie vědění, proto by měla spíš jmenovat sociologie významu, neboť sociálně určena podstata nositelé. Mezi ideologickými figurami a sociální realitou existuje „citlivá souhra, kterou pojmy jako „zkreslení“, selektivnost“, a „přílišné zjednodušení“ prostě nejsou schopny vyjádřit“ [Geertz 2000: s.241]. Ideologie je podle Geertze „kritickým a smyšleným dílem“, symbolickou strukturou. Věda by měla studovat ideologii jako i náboženství a neztracet čas zodpovězením otázek o legitimnosti substantivních tvrzení.
Opakem ideologie, podle Geertze, je věda, která představuje symbolický prostor jiného typu. Věda pojmenává strukturu situaci tak, že se k nim zachovává nestranný postoj, zatímco ideologie pojmenává strukturu situací tak, že k nim zaujímá angažovaný postoj. Styl vědy je suchý, zdrženlivý, stručný, pevně analytický. Styl ideologie je naopak bohatý, živý, styl musí podnítit činy. Kde věda je diagnostickým a kritickým rozměrem kultury, píše Geertz, je ideologie ospravedlňujícím a omluvným.. Ideolog někdy je stejně dobrý vědec, však vědec a ideolog mají na tolik odlišné cíle, že jejich činnosti nejde porovnávat, podle cílu toho druhého. Ideolog čerpá svou přesvědčivost z rozporu mezi tím, čemu se věří a tím, co by nyní nebo později mohlo být vědecky prokázáno.

Na závěr své analýzy Geertz píše, že mezi ideologií a vědou existují i určité spojitosti. „Ideologie pronášejí empirická tvrzení o stavu a směřování společnosti, která jsou předmětem vědeckého hodnocení.[…] Sociální fukcí vědy vzhledem k ideologiím je nejprve porozumění – co ideologie jsou, jak fungují, jak vznikají – a potom jejich kritika – přimět je, aby se smířily s realitou…“ [Geertz 2000: s.262]