Konflikt je veden jak ve sféře politické moci

Konflikt je veden jak ve sféře politické moci, tak i ekonomické a společenské; na základě tohoto konfliktu se společnost vyvíjí. Její vývoj, stejně jako ostatní dynamické jevy a hodnoty ve společnosti, chápe dialekticky; za platné je považuje pouze ve dvojici s jejich protiklady (stabilita-změna, funkce-dysfunkce, konflikt-nekonflikt). Konflikt se tak v jeho pojetí stává nedílnou součástí vyvíjející se společnosti, vycházející z její struktury. Nutně pak ale vyvstává otázka mechanismu vzniku konfliktů a konfliktních skupin.
Odpověď na tuto otázku nachází v teorii sociálních rolí. Narozdíl od Parsonse, který věří v objektivní hierarchii rolí, vyplývající z dělby práce, z níž vychází morální a legitimní sociální rozvrstvení, Dahrendorf soudí, že (protože role jsou charakteristické nejen různými rolovými očekáváními, ale i různými kompetencemi) ke každé roli patří i distribuce moci, že v každé roli je implicitně obsažen i střet zájmů, konflikt.
Moc chápe Dahrendorf ve weberovském smyslu jako možnost prosazovat vlastní vůli i přes odpor druhých. Neboť je tato možnost omezeným statkem, zápas o ni nemůže být nikdy odstraněn; může být nanejvýš zmírněn. Nekonečnost konfliktu vyplývá i z nesjednotitelné různosti cílů, panující ve společnosti. Výsledkem tohoto nekonečného boje je autorita. Na ni navazuje původně Marxova myšlenka dvou typů práv – všeobecných a mocenských. Pod vlivem jejich distribuce ve společnosti tak (oproti Parsonsovi, který mluví o kontinuu držby moci) nutně dochází k vzniku dichotomického rozdělení na vládnoucí a ovládané.
O samotném konfliktu Dahrendorf říká, že vždy vede ke změně vztahu vládnoucích a ovládaných. Nelze jej však abstraktně (zřejmě ve smyslu ideální či jiné typizace) určit, neboť na základě různých podmínek nabývá různých forem. Nevzniká jako u Marxe na základě deprivace určité skupiny, ale díky možnosti vzniku jejího organizovaného postupu a v důsledku tohoto postupu.
Poněkud málo zajímavě a tautologicky Dahrendorf definuje jednotlivé skupinové aktéry. Hovoří o kvaziskupinách (agregáty těch, kteří mají stejná, ať negativní či pozitivní očekávání ohledně určitých rolí, ale nevědí o tom), o latentních skupinách (skupiny ovládané latentními zájmy – v podstatě Marxova třída „o sobě“) a o manifestních skupinách (skupiny veřejně manifestující své zájmy – jako Marxova třída „pro sebe“).