Pragmatismus

Pragmatismus, věcnost; nezaujatost, zaměřenost na efektivnost a racionálnost řešení problému, někdy bez ohledu na další okolnosti s problémem související; filozofie směr, který vznikl v 70. letech 19. stol. v USA (vychází z amerických reálií té doby – americká společnost tehdy byla pluralitní, neurčitá a otevřená – nic nebylo dané) a rozšířil se zejména v anglosaských zemích. Základní myšlenky vyložil Ch. S. Peirce; zakladatelem je však W. James, na něhož navazovali J. Dewey (vedl Chicagskou školu na základě pragmatismu), G. H. Mead, F. C. S. Schiller aj. Pragmatismus se odmítá tázat na podstatu a příčinu věcí a obrací se naopak k plodům, výsledkům a faktům, které z věcí vyplývají. Hlavním kritériem pravdy je její užitečnost, hodnota, úspěšnost. Filozofii nelze posuzovat podle její logičnosti a běžně chápané praktičnosti, ale podle toho, co znamená pro naše zájmy a náš život, jestliže se jí přidržíme. Vše, co člověk má, je pro něj hodnotné jen když je to něčemu užitečné – má to praktické využití.
Z hlediska pragmatismu byly řešeny zejména otázky psychologie a výchovy. Vyvinul se z něj symbolický interakcionismus.

Pragamtická kritika přístupu k subjektu a objektu:
Je to v podstatě kritika v přetrvávajícího racionalistického pojetí subjektu a objektu, které považovalo subjet a objekt za dvě oddělené entity. Pragmatismus oproti tomu považuje subjekt (mysl) a objekt (svět) za svázané vztahem relativity, jež je daná rámcem evoluční teorie (člověk se adaptuje na přírodu a zároveň se mění). Klíčovou roli zde hraje mysl, na ní závisí naše poznání – je v interakci se světem a ještě navíc jej utváří. Podle Meada není předem dáno, co bude subjekt a co objekt, to vyplyne až z kontextu.