Socialistické státy nastavovaly stát soc. blahobytu direktivně
Socialistické státy nastavovaly stát soc. blahobytu direktivně už od počátku let padesátých. Pro legitimitu systému bylo důležité, aby chudoba, pokud už existovala, nebyla ve společnosti vidět. Rodiny podporovaly administrativně velkoplošnými dávkami na děti, tyto dávky byly vázány na mzdu, ne však na její výši a byly progresivní s rostoucím počtem dětí. Staří lidé (zejména v gerontském věku) pokud se nemohli spolehnout na přerozdělování uvnitř rodiny a zůstali bez podpory mladší generace, patřili k nejchudším vrstvám obyvatelstva. Žebrání i charita byly přísně zakázány a vyskytly-li se, byly kriminalizovány – žebrat chudý mohl, ale jen u státu.
Soc. dávky vesměs nebyly nárokové, i když byly means tested: žadatel musel prokázat, že nemá zdroje v patřičné výši, co je to patřičná výše bylo však stanoveno je interním předpisem a záleželo na úsudku magistrálního úředníka, zda rozhodl pro udělení podpory proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání.
Životní minimum bylo takovým interním předpisem stanoveno až na počátku 70 let. Po čtvrt století se stát reálného socialismus bez toho konceptu obešel.
Zákonná minimální mzda nebyla nikdy stanovena. Podpora v nezaměstnanosti nebyla prakticky nároková a žadatel bez rozdílu věku musel dokládat, že ho nemohou živit příbuzní – rodiče nebo děti.
Systém rozvoje moderní soc. práce na úrovni individuální, s klientem nebylo možno rozvinout prostě proto, že sama existence jeho klientů byla popíraná. Ti kdož nebyli stanovitelní administrativními zásahy a velkoplošnými dávkami, byli kriminalizováni. Bezdomovectví bylo kriminalizováno. Absentérství a fluktuace se trestaly jako porušení univerzální pracovní povinnosti. Starý režim dělal všechno pro to, aby nepřipustil vznik toho, co se označuje jako under class.
