Stáří jako soc. kategorie (Petr Mareš)

Stáří jako soc. kategorie (Petr Mareš)
Populace průmyslově rozvinutých zemích stárnou. Platí to i pro Českou republiku. Je to důsledek toho, že se zde zvýšení dostupnosti zdrojů pro široké vrstvy spojilo s dvěmi významnými demografickými procesy: s poklesem mortality a s poklesem porodnosti. Oba procesy v posledních dekádách mění radikálně demografickou strukturu těchto společnosti- roste v nich podíl starých lidí.
Co je to vlastně stáří? Je to jen biologický nebo i soc. fenomén? Jaké konsekvence má proces stárnutí populací na jejich život? Jak se tento proces promítá soc. stratifikace společnosti a do její reflexe v politickém i ve veřejném diskursu? Jaký dopad bude mít rostoucí podíl starých lidí ve společnosti ?
Pozdní modernita je spojena s hledáním identity a to se týká i stáří a starých lidí v dnešní společnosti. Ve zmíněném procesu stárnutí industriálních společnosti nejde jen o to, že v nich roste počet a zárovně podíl starších osob. Jde i o to, že se znovu vymezuje stáří jako soc. kategorie a vztah společnosti k němu. Mimo jiné se jedná i o snahu redefinovat postavení seniorů v měnícím se systému soc. stratifikace. Stáří je většinou vymezováno negativně (jako úbytek, úpadek, ústup). V podobě biologického fenoménu je tak stáří chápáno jako úbytek sil a selhávání fyzických i duševních funkcí – jako konec biologického života a blízkost smrti. Sociálně je definováno rozpadem soc. sítí seniorů, jejich soc. izolací a rostoucí soc. závislostí na sociálním státu – jako konec soc. života a blízkost smrti.
Všechna společnosti distribuují rozdílná práva a povinnosti na základě věku (věk jako status). V tradičních společnostech byli staří lidé většinou nositeli prestiže a moci (v komunitě i v rodině). V moderních společnostech se jejich pozice stala více nejistou. Jak poznamenává Atcheley, dochází k posunu od moudrého k bezcennému stáří. Souvisí co s tím, jak v procesu modernizace, globalizace a především stále více akcelerují soc. změny.
Stáří, jak ho známe v průmyslových společnostech, je konstruktem moderní doby. Stárnutí zde bývá spojováno se změnami ve vnějším vzhledu a fyzických více než s chronologickým věkem.
Stáří začíná věkem, kdy se člověk stává penzistou. Tedy okamžikem, kdy ztrácí své postavení na trhu práce a získává oprávnění ve vztahu k soc. státu. Většina průmyslově rozvinutých zení skutečně institucionalizovala hranici stáří bud věkem odchodu z trhu práce (starobní důchod), či vznikem oprávnění k určitému typu služeb soc. státu.
Turner chápe stáří jako sociálně konstruovanou základnu pro status a oprávnění s ním spojená. Dnes je ve většině rozvinutých tržních ekonomikách takto pojitá hranice se seniory kolem 60-65 let. Tedy do věku, kdy tělesné a psychické změny skutečně člověka na trhu práce handicapují a kdy si též vyžadují intenzivnější zdravotní péči.