Stáří jako sociální událost a politika starobních důchodů

7a) Stáří jako sociální událost a politika starobních důchodů
Největší finanční zatížení soustav sociálního zbezpečení představují výplaty starobních důchodů. V ČR dlouho přežívala politická praxe fixní výše těchto důchodů uvozená z představy, že ceny a životní náklady za socialismu budou stálé – přechod k tržnímu hospodářství vyvolal nutnost přizpůsobovat výši starobních důchodů růstu životních nákladů.
Ve světě se tato situace řeší automatickou indexací starobních důchodů (bez nutnosti přijímat stále nové zákony) podle vývoje životních nákladů nebo podle vývoje průměrných mezd v celém národním hospodářství.

Stáří je sociální událost. Stáří není nemoc. Je posledním obdobím lidského života, kdy odeznívají funkce lidského organismu. Projevuje se v postupném snižování schopnosti pracovat.
Stáří lze rozdělit na stádia:
 presenilní (50 – 60 let),
 období stárnutí (60 – 70 let) a
 stařecké období (nad 70 let)
Na stárnutí má vliv způsob života, strava, psychický stav, fyziologická podstata jedinců, stav životního prostředí, úroveň lékařské vědy atd. Stáří je buď přirozené nebo chorobné (nemoc stárnutí urychluje). Přibývá chronických nemocí. Stáří modifikuje lidské potřeby (dietní strava, zvyšují se životní náklady na potřeby vyvolané vyšší nemocností).
Stáří má vliv na pracovní schopnost (individuálně). Existuje fluktuace způsobená věkem – starý člověk např. nestačí na práci, kde je důraz kladen na rychlost, sílu (stres), hledá si zaměstnání, kde se více uplatňuje zkušenost. Staří nemají pružnost a schopnost přizpůsobovat se rychlému rozvoji techniky. Problém diskriminace starých lidí na trhu práce. Staří lidé jsou více náchylní k chudobě (neúčast na trhu práce, nízké důchody, zdravotní problémy). Jsou závislí na mezigenerační solidaritě.
Gerontologie je věda o stárnutí a jejím úkolem je vytvářet vhodné pracovní podmínky pro prevenci předčasného zestárnutí a pro aktivní stáří.