1.2 VZNIK A VÝVOJ REGIONÁLNÍHO ROZVOJE

Regionální rozvoj – v dnešním významu tohoto pojmu – je poměrně mladou vědní disciplínou. Jeho počátky můžeme klást zhruba do 30. let 20. století. Oproti tomu pojem region – ve smyslu region jako objekt vědeckého bádání – je mnohem starší, blíže např. Toušek et al.. (2008).
Uceleným směrem, který předcházel vlastnímu regionálnímu rozvoji, je regionalismus. Tímto termínem označujeme snahy o vypořádání se s kulturní a etnickou emancipací na počátku 20. století. Regionalismus bývá považován za formu hnutí. I on prošel určitým vývojem, neboť snaha o kulturní a další sebeurčení menších územních celků než státních resp. určitých skupin obyvatel, byla patrná již v 19. století, kdy se rozvíjela silná činnost nejrůznějších spolků. V době vzestupu regionalismu v 19. století se základní náplní zkoumání stala osobitost jednotlivých území a hledání cest k jejich vzestupu. Už tehdy byla pozornost věnována roli aktivity a schopností lidí, byť ne tak výrazně jako v dnešní době. Chápání role aktérů vyústilo ve vytvoření hierarchie úkolů regionalismu, kde na vrcholu (první v pořadí) byly otázky sociální, následované správními, kulturními a nakonec hospodářskými.

Regionální rozvoj začal být více vnímán až od třicátých let 20. století, a to v souvislosti se snahou reagovat na tehdejší události a jevy, mající významný dopad prakticky na celém světě – konec první světové války, vznik národních států, hospodářská krize aj. Regionální rozvoj si tak našel svoje nosná témata v otázkách správních, hospodářských i sociálních. Konkrétně v případě Československa byla přítomná i snaha o odklon od rakouského centralismu.

Po druhé světové válce – lze říci, že i jako reakce na ni – se začala postupně tvořit nová podoba regionálního rozvoje v Evropě. Změna politického klimatu a nutnost řešení hospodářského vzestupu regionů zničených válkou přesunula zájem regionálního rozvoje právě tímto směrem. Ekonomie a politika se tak na delší dobu staly ústředními tématy v regionálním rozvoji.

Na počátku padesátých let 20. století vytvořil Walter Isard novou disciplínu, tzv. regionální vědu. Ta se v jeho pojetí komplexně zabývá prostorovými jevy a procesy a vztahy mezi nimi, včetně prostorové organizace společnosti. V některých případech je regionální věda považována za synonymum pro tzv. regionalistiku. Předmětem zkoumání regionalistiky je vlastní region (jako určité vymezené území), který lze obecně specifikovat na základě tří charakteristik: prostoru, velikosti a věcného obsahu. Tento multidisciplinární systém vznikl v souvislosti s nutností řešit rozvoj území (regionů) koncepčním způsobem s využitím poznatků z různých vědních disciplín či oborů lidské činnosti.

Přibližně od šedesátých let 20. století začaly v regionálním rozvoji nabývat na významu behaviorální faktory – regionální rozvoj začal být chápán jako regionální identifikace (sounáležitost) lidí s územím, na kterém žijí. Ve větší míře se začaly vytvářet regiony za konkrétním účelem, především v oblasti veřejné správy a regionálního plánování. Výsledkem bylo velmi často vytvoření středního stupně vlády, motivované snahou zvýšit efektivitu veřejně-správních činností např. prostřednictvím moderních manažerských postupů (iniciativa New Public Management aj.).

V průběhu druhé poloviny 20. století docházelo k postupnému růstu významu regionů. V anglosaských zemích se v 80. letech minulého století dostaly regiony do popředí zájmu prakticky ve všech vědních disciplínách spjatých s prostorem (územím) – např. geografie, územní plánování nebo veřejná správa. Kvalitativní posun chápání regionu a regionálního rozvoje se projevil v zaměření pozornosti směrem k otázkám institucionalizace a politického řízení regionu (regional governance, regional management) – nešlo tak již o pouhé hledání kritérií a charakteristik k tvorbě typologií či klasifikací regionů.

V posledních letech se v souvislosti s regionálním rozvojem hovoří o tzv. neoregionalismu. Jeho základní myšlenkou je aktivizace obyvatel na základě jejich vlastní iniciativy (bottom-up koncept). To je přesný opak do té doby hojně využívaného konceptu top-down, kdy roli iniciátora zastával stát ve formě regionální politiky. V éře globalizace a koncentrace je koncept bottom-up současně jasnou odezvou na soudobé posilování národních a nadnárodních struktur. Tato „emancipace“ regionů se ve vztahu k vyšším hierarchickým strukturám (státům, společenstvím) projevuje vytvářením regionální úrovně správy (pokud takovou daný stát ještě nemá) popř. dalším posilováním pravomocí již existující regionální samosprávy. V Evropě lze tento proces dokladovat např. na vzniku Výboru regionů při Evropské unii nebo na příkladu Španělska a Itálie, kde regiony tvoří základ správního systému (v jejich případě se hovoří až o „regionálních státech“).

Důraz na roli aktéra a obnovený zájem o kulturní, historické či etnické aktivity a z nich realizované konkrétní formy (sebe)identifikace regionů jsou společným rysem jak prvopočátků regionalismu, tak i (neo)regionalismu současného. Za konkrétní projevy regionalizace v kulturní oblasti jsou považovány snahy regionů o svou vlastní prezentaci jako míst k žití, v oblasti ekologie důraz na udržitelnost rozvoje a prostředí, v ekonomii pak vytváření regionálních klastrů nebo konkurence metropolitních regionů. Závěrem je vhodné poznamenat, že i regionální rozvoj podléhá v rámci studovaných témat společenským trendům.