1.3 KLASIFIKACE REGIONÁLNÍHO ROZVOJE A JEHO TEORIÍ

1.3.1 KLASIFIKACE REGIONÁLNÍHO ROZVOJE

Vývoj zájmu o území nižších úrovní než je území státu vedl odborníky k zamyšlení se nad následujícími otázkami:
– Co je to region?
– Lze měřit regionální rozvoj?
– Jaké jsou příčiny vzniku rozdílů mezi regiony?
– Existuje více „regionálních rozvojů“?

Na uvedené otázky prakticky neexistuje jednoznačná odpověď a definicí regionů, regionalismu nebo i regionálního rozvoje existuje značné množství (viz kap. 8.1). Co je však všem těmto otázkám a termínům společné, je snaha o využívání komplexního (multidisciplinárního) přístupu – propojování poznatků z více vědních oborů, na jejichž pomezí regionální rozvoj leží. Mezi tyto disciplíny bezesporu patří geografie, ekonomie, územní plánování, sociologie nebo demografie. Ve vztahu regionální rozvoj – regionální politika, lze regionální politiku chápat jako aplikační rovinu regionálního rozvoje. Blíže o vztahu regionálního rozvoje a regionální politiky pojednávají v poměrně široké tematické struktuře např. Wokoun et al. (2008).

Jelikož je multidisciplinarita regionálního rozvoje všeobecně přijímána, jsou někteří odborníci přesvědčeni, že termín regionální rozvoj je příliš úzký pro vyjádření šíře pojetí této problematiky. Za vhodnější proto považují hovořit o regionalistice (viz výše).

V souvislosti s poznáváním regionů, tvorbou regionalizací a aplikací často velmi odlišných přístupů se nabízí otázka, zda lze identifikovat „více regionálních rozvojů“ ve smyslu odlišných (různých) regionálních rozvojů. Například Damborský (in Wokoun et al., 2008) uvádí dva možné přístupy k uvedenému problému, když rozlišuje přístup praktický a akademický. Praktický přístup definuje jako schopnost vyššího využívání a zvyšování potenciálu daného prostoru, a to v důsledku prostorové optimalizace socio-ekonomických aktivit a využití přírodních zdrojů. Akademický přístup k regionálnímu rozvoji vidí jako aplikaci dílčích vědeckých disciplín, jejímž cílem je hledání zákonitostí v regionálním rozvoji a hledání nástrojů k jeho ovlivnění. Damborský rovněž konstatuje, že oba přístupy se vzájemně ovlivňují, ba dokonce jsou na sobě v dlouhodobém horizontu závislé. Oba přístupy se pak úzce promítají do regionální politiky.

Vztah regionálního rozvoje a regionální politiky (pramen: Wokoun et al., 2008)
Jinou dimenzí v regionálním rozvoji je měřítko rozvoje. V regionálním rozvoji lze totiž identifikovat různé hierarchické úrovně (obr. 1-2). Na konkrétním postavení vymezeného regionu v celé hierarchii poté závisejí opatření, přijímaná k rozvoji daného území. Na všech řádovostních úrovních se vyskytují určité diference, které lze měřit za pomoci vybraných indikátorů. V daném kontextu Peet a Hartwick (2009) kritizují využití klasických indikátorů pro hodnocení územních diferencí (jako např. hrubý domácí produkt, příjem obyvatelstva nebo míra nezaměstnanosti). Namísto toho navrhují využívat ukazatelů, které více zohledňují skutečnou kvalitu života (gramotnost obyvatel, naděje na dožití apod.).

Srovnání odlišných hierarchických úrovní (pramen: vlastní návrh podle Gregory et al., 2009 a Pike et al., 2006)

Rozlišit přístupy k regionálnímu rozvoji lze také podle názorů na míru zapojení státu do regionálního rozvoje. V zásadě se prakticky jedná o obraz téhož sporu v ekonomii. V obou těchto vědních disciplínách totiž probíhá diskuse, zda upřednostnit princip solidarity nebo princip zásluhovosti, tedy jestli převažující bude snaha o sociální spravedlnost nebo ekonomickou efektivnost. Výsledkem je obvykle kompromis – vyvážená cesta mezi oběma principy – který však může významně poznamenat dynamiku vývoje regionu. V tomto případě platí, že více liberalismu zrychluje ekonomický vývoj.

Jinou principielní otázkou regionálního rozvoje je, jakým způsobem vznikají rozdíly mezi regiony? A jak působí na socio-ekonomický vývoj? Příčiny regionálních rozdílů lze rozdělit do dvou kategorií – na vnitřní a vnější. Vnitřní příčiny pocházejí od aktérů regionálního rozvoje v daném území (tedy zevnitř regionu) – jde o jejich chování, zvyky, motivaci, schopnosti a míru jejich využití. Vnějšími příčinami rozumíme společenské podmínky a různé (externí) prostředí (fyzicko-geografické i socio-ekonomické). Díky dominanci socio-ekonomických procesů v dnešním světě dochází k neustálému vzniku rozdílů a jejich postupnému zrychlování. Tvorba rozdílů dnes významně převažuje nad nivelizačními procesy. Za nejvýznamnější příčinu vzniku rozdílů považují hlavně ekonomové možnost akumulace majetku, jeho předávání a rozmnožování.

Nelze však říci, že tvorba rozdílů má na regiony pouze negativní dopady. Do jisté úrovně je lze považovat za významný motivační impuls k mobilizaci vnitřních zdrojů v regionu anebo také, jak zmiňuje Hampl (1996), za předpoklad budoucí efektivnější formy dělby práce či specializace regionů.